Laskavost v mezigeneračních vztazích

Ono se to lehce řekne, laskavost mezi mladšími a staršími, ale jak na to? Proč je vztah snacha a tchyně předmětem tolika vtipů a narážek? Kdy se hodí být jako máslo a kdy přitvrdit? Nabízí se představit příběh, který tuto polemiku možná objasní a třeba i rozsekne.

Ivča je mladá maminka čtyřleté Elišky. Je jí osmadvacet let. Žije s Tomášem, tátou Elišky, v domě, který patří jeho rodičům. Mají sice upravené patro jako samostatný byt, ale stále dokola naráží na problémy v soužití s jeho rodiči. Co dělají špatně? Čím jsou na vině rodiče Tomáše? Čím Ivča? A čím Tomáš? A že by Eliška byla strůjcem jejich sváru?

Když poslouchám její stesky, skládám si mozaiku jejího příběhu a nakonec z ní vypadne: „To není soužití, ale soužení. Dala jsem Tomášovi nůž na krk – buď se společně odstěhujeme někam jinam, nebo beru Elišku a odcházím od něho!

Dívám se na výčet toho, čím podle Ivči škodí Tomášovi rodiče: „Když jsem pryč, tchyně klidně zajde k nám do mojí kuchyně umýt nádobí, vynese nám odpadkový koš, pozalévá moje kytky, dá naše prádlo do pračky a dokonce někdy i vyžehlí. Někdy přistanou u nás na plotně hrnce s obědem. Proč mi to dělá?“

Stojí za to vyslechnout si pohled Tomáše: „Nevím, proč to Ivča tak hrotí! Místo aby mamce poděkovala, je na ni naštvaná! Já to prostě nechápu. O co jí jde?!“

V tomto rodinném zádrhelu je třeba ale věnovat pozornost i sdělení Tomášovy maminky: „No to víte, už jsem v důchodě, a když vidím, jak Tomík kmitá a Ivanka toho má taky dost, tak se jim snažím pomoct – mně to nic neudělá a pro ně to udělám moc ráda. Ale Ivanka s tím má nějaký problém.“

Napadá mne vzít si barevný zvýrazňovač a zabarvit si ve výpovědi Ivči zásadní sdělení klidně, do mojí, nám, moje, naše, u nás… Ve všech těch slovech Ivča připomíná, že u nich v horním patře je jejich výsostné území, jejich doma. Tomáše, Ivči a Elišky. Všichni ostatní jsou zde hosté a jako hosté se mají chovat. Mají ctít „domovské právo“. Přestože z pohledu Tomáše a jeho mámy se vlastně neděje nic špatného, Ivka velmi citlivě vnímá narušení potřeby místa a potřeby limitů (mimochodem těmito slovy, a ještě třemi dalšími – potřebou sycení, ochrany a podpory – pojmenoval známý psychoterapeut Albert Pesso potřeby člověka). A to zcela oprávněně! 

Jak udržet laskavost v mezigeneračních vztazích?

Co se nabízí jako směr řešení? Jak postupovat, aby se snoubila pevnost a laskavost? Aby byl udržen vzájemný respekt?

Dovolím si uvést několik kroků, které mohou napomoci v podobných situacích. I když má každý příběh svá specifika, toto jsou principy, které obvykle k řešení přispívají:

  1. Každý za sebe si „prohlédněte“ svou situaci z pohledu zainteresovaných. Za „domácího“ dospělého (syn či dcera rodičů, s nimiž jste ve sporu), za „přijatého“ dospělého (partnera či partnerku), za rodiče „domácího dospělého“ a za nezávislého pozorovatele. A popište sami pro sebe, co vidíte, co se děje – bez interpretací proč nebo co koho k danému chování vede.
    Například: Tomášova máma vkládá do pračky prádlo v jejich koupelně. Tomášova máma se prochází po bytě v době, kdy „mladí“ nejsou doma.
  2. Představte si ideální stav, v němž bude situace vyřešena ke všeobecné spokojenosti. A opět si to dovolte popsat. 
    Například: Ivča poprosila Tomášovu mámu, zda bude mít prostor a chuť jim vyžehlit prádlo. Než odjel Tomáš s rodinou na dovolenou, napsali mámě seznam úkonů, na kterých se s mámou domluvili, že v jejich nepřítomnosti zajistí.
  3. Zvolíme-li orientaci na cílový stav, vybízí nás to k hledání dostupných kroků, které vychází ze vzájemného porozumění potřebám jednotlivých stran a nastavení pravidel. S pevností a laskavostí dodržovaných. Pokud se však pouze zaměříme na to, co nechceme a co nám vadí, utápíme se ve zlosti a obvykle to k dobrým vztahům nepřispívá. Pokud se snažíme jenom blahosklonně vyhovovat a přitom vnitřně nesouhlasit a cítit se nerespektovaní, zesiluje se vnitřní odpor a přechází buď v hrubé odmítání, v rezignaci spojenou se ztrátou místa nebo v odcizení až ignorování.
  4. Pokud porozumíte motivům, pak snáze najdete řešení.
  5. Jste-li rodiči svých dospělých dětí, dozajista máte cenné zkušenosti. Platí ale stará dobrá zásada: NERADIT! Protože nevyžádaná rada znamená kontrolu a zneschopňování (a o to nikdo nestojí). Je skvělé nabídnout možnost některé věci společně probrat a pak trpělivě čekat, zda budete dotázáni.

A tip navíc: Osvědčuje se, když „práva a hranice“ nové rodiny s rodiči vyjednává „domácí dospělý“. Když si se svými rodiči ujasní, že jeho či její zodpovědností je současná rodina a její fungování. A v těchto případech je laskavost a pevnost tou největší devizou.

P. S. V příbězích našich klientů se nezřídka setkáváme s potřebou novelizovat paragrafy občanského zákoníku / rodinného práva o článek „Rozvod s tchyní“. Prý by jinak fungovali normálně. Myslíte, že by to pomohlo?

Mgr. Milena Mikulková